Klára Jelínková (*1973) Publicistka a překladatelka na volné noze. Vystudovala francouzštinu, krátce působila jako divadelní dramaturgyně, průvodkyně na hradech a zámcích, au pair ve francouzské rodině, sekretářka v překladatelské agentuře a uklízečka na DAMU. Několik let pracovala jako redaktorka píšící o divadle a filmu. Nyní pracuje z domova a snaží se rozumně dělit svůj čas mezi psaní a své dvě dcery. Většinou se jí to ovšem nedaří.

Nestala jsem se sociálně izolovanou matkou, která jako trosečnice na pustém ostrově rodičovství teskně sleduje vzdalující se loď plnou přátel, hlučných kaváren, barů a večírků. Několik měsíců přede mnou a po mně přivedly na svět své první potomky také mé kamarádky Pavla, Eva, Jana, Kamila a Ivanka. V následujících letech se připojila Renata, Káča, Markéta, Lea, Klára, Monika a Rebeka. Můj společenský život neustal, právě naopak: začal vzkvétat novým a zcela nečekaným způsobem.

Zpočátku jsme se snažily dodržovat naše staré zvyky. Vtěsnat se i s kočárky do našich oblíbených vinohradských kaváren se však ukázalo jako neuskutečnitelné – ostatně, nekuřácké podniky s dětskými koutky se v těch průkopnických časech nevyskytovaly ani v našich snech. A tak jsme se zaměřily na zahradní restaurace. Naučily jsme se na zahrádkách vzdorovat chladu, větru i dešti, který by každého soudného návštěvníka zahnal do lokálu (zjistily jsme ostatně, že čím větší je zima, tím tvrději naše ratolesti v kočárcích spí). V zimě jsme se svařákem v ruce podupávaly na náměstích a na dětská hřiště jsme propašovávaly termosky s obsahem, který by ostatní matky hřadující kolem pískoviště přinejmenším pohoršil. Zvykly jsme si také načasovat podobná setkání podle času kojení: vzápětí poté, co některá z nás dokojila, si honem běžela loknout alkoholu, aby stihla toxické látky vyplavit dřív, než vyprodukuje další dávku mateřského mléka.

Když naši potomci odrostli kojeneckým peřinkám, objevily jsme půvab dětských oslav. A právě tehdy začala ta pravá zábava. Každé dětské narozeniny a leckterý křesťanský či pohanský svátek se nám stal zástěrkou pro bujarý večírek, na kterém víno teklo proudem a doma připravené lahůdky se konzumovaly po tunách. Když jsem se tu a tam z jedné takové oslavy prvních či druhých narozenin některého z našich andílků vracela vratkým krokem v pozdních večerních hodinách, myslela jsem na ženu, kterou den předtím zostudili v televizních zprávách: opilá nešťastnice to po chodníku šněrovala tak divoce, že se jí podařilo vyklopit dítě z kočárku. Kolikrát jsem do podobné ostudy já sama neměla daleko?

Každá z oslav měla svou zvláštní atmosféru podle toho, kdo a k jaké příležitosti ji pořádal. Večírky u Pavly bývaly nejnavštěvovanější, možná proto, že měly nejdelší tradici: jejich syn Hubert se ze všech „našich“ dětí narodil jako první. Oslavy u Evy byly roztomilé a distingované, večeře u Kamily vynikaly kuchařskou virtuozitou, Markéta si na oslavy narozenin své Josefíny pronajímala kavárnu s přilehlým hřištěm. Pouštěli se draci a opékaly buřty, pořádaly jsme vernisáže dětských kresbiček, slavily Velikonoce i Halloween. Ale ať byl oficiální program jakýkoli, zdálo se, že dětem stačí jediné: když mohou dělat rámus a nepořádek ve společnosti svých vrstevníků. Když mohou vyházet všechny hračky na jednu hromadu, skákat po ustlaných postelích a udělat z bytu hostitele kůlničku na dříví. Když si mohou celý obličej pomalovat dětskými rtěnkami, fixou, křídou nebo čímkoli, co jim přijde pod ruku. To jim v rámci oslavy bylo umožněno, a tak byly šťastné.

Pomalu a nesměle se našich večírků začali zúčastňovat také naši manželé a partneři – vždy po několikerém ujištění, že na oslavě budou přítomni také jiní muži. S jejich přispěním se „dětské“ večírky definitivně začaly podobat večírkům opravdovým, zahajovaným pravidelnými partnerskými hádkami o to, kdo bude či nebude řídit (a tedy kdo bude či nebude pít), a zakončovaným divokým hledáním poztrácených součástí dětského oblečení (které byly v bytě hostitele nacházeny často ještě celé týdny po skončení akce).

Dříve nebo později – a jak se tak ohlížím do uplynulých let, můžu vzít jed na to, že to bude spíš dřív – nadejde čas, kdy éra našich dětských oslav skončí. Naše děti, budoucí teenageři, si začnou své večírky pořádat samy, bez nás a v naší nepřítomnosti. Zatímco my se vrátíme k poklidným a ničím nerušeným mejdanům dospělých lidí, bez rozsypaného Lega, bez rozlitého džusu a bez písniček Svěráka a Uhlíře.
Už teď tuším, že se mi bude stýskat.