Mít, či nemít děti?

Opět se vracíme k častému problému ohledně mateřství ...

 

 

Je mi dvacet osm let, takže bych podle všech předpokladů měla stále víc toužit po dítěti. Alespoň to naznačují všelijaké povídačky o biologických hodinách, těhotné spolužačky, kolegyně - matky, články v novinách a podobně. Jsem osm let šťastně zadaná, mám zázemí, dobrou práci, celkem příjemné bydlení a doma pohodu. A to je možná ten kámen úrazu - nechci na tom nic měnit. Čím dál víc si uvědomuji, že po dítěti vůbec netoužím. Aby bylo jasno - děti mám ráda a o jejich chování a výchově mám celkem jasné představy, protože jsem se velkou měrou podílela na výchově neteře - do jejích pěti let jsme sdílely jednu domácnost.

S dětmi si ráda popovídám, pohraju, ale tím to končí.

Koneckonců se psem se taky ráda pomazlím, ale to ještě neznamená, že si ho nutně musím pořídit. Nejsem militantní antimatka, která by vykřikovala, že ti malí smradi se mají někam zavřít. Mám spousty kamarádek, jejichž děti mě mají rády, na návštěvách po mě prakticky neustále nějaké batole či odrostlejší dítko posedává, případně mi ukazuje hromady hraček a knížek. Vlastně by se s trochou nadsázky dalo říci, že to s dětmi asi umím, protože se na mě ti malí špunti dokonce ptají a když zase dorazím, tak mě dokonce vítají ve dveřích. I tak ale po dítěti prostě netoužím. Často jsem si zkoušela představit že miminko mám. Vím že bych vše zvládla, samozřejmě za předpokladu, že se mi nenarodí dítě s nějakou tragickou vývojovou poruchou, ale... Při té představě necítím nic, žádné toužení, těšení...Nenakukuji do kočárků známých, když jdu na návštěvu ke kamarádce, opravdu tam jdu primárně k ní, a ne "se podívat na miminko".

Zároveň bez jakýchkoliv vytáček uznávám, že mě k tomu vedou čistě sobecké důvody.

Prostě nechci na svém životním stylu nic měnit. Tím, že po dítěti netoužím, nevím, proč bych se kvůli němu měla čehokoliv vzdávat. Těhotenství a mateřství s sebou nenese jen to naplnění a štěstí, které jsou mi poněkud cizí, ale také devět měsíců nepohodlí, několik let nevyspání, víc jak deset let omezeného režimu, kdy jste závislá na zdraví dětí a přítomnosti osoby na hlídání, a doživotní strach o dítě, přičemž vůbec nezmiňuji tak banální věci jako strie na břiše a prsou, povolená ňadra, křečové žíly a doživotní změny v intimní sféře (to bych byla v navazující diskuzi rozcupována, ačkoliv obavy a následnou nespokojenost, když se vše zmíněné nakonec doopravdy dostaví, vám u kávy svěří snad každá žena).

Na tom, že bych si pořídila dítě, zkrátka nevidím vůbec nic pozitivního.

Jistě, matky okolo nade mnou kroutí buď nechápavě (což ještě snesu), nebo shovívavě (to mi vadí o poznání více) hlavami a oplývají argumenty typu "Ty jsi holt ještě moc mladá, to přijde časem.", nebo "Ty si jenom nedovedeš představit jak nádhernej je to pocit, mít v rukou ten malej uzlíček...." No jistě. Jednak myslím, že si to představit celkem dokážu, i když ty pravé mateřské city jsem logicky poznat nemohla. Ale mám snad počít a porodit jen proto, abych se přesvědčila, že mají pravdu? Nebo hůř, že jsem měla pravdu já, protože se jaksi lépe znám? To asi ne. Trošku mě uklidnila moje matka, které jsem se váhavě se svými pocity svěřila. Jednak mě ujistila, že je jen moje věc (a věc mého partnera), jestli se rozhodneme děti mít nebo ne, jednak poznamenala, že jsem v tomhle zřejmě stejná jako ona.

Že děti sice narozdíl ode mě chtěla, ale že by byla nějak odvázaná z toho že má miminko...

To jaksi ne. Měla nás samozřejmě ráda, a dělala vše pro to, abychom měli vše potřebné a abychom byly šťastní, ale kdyby nás neměla, svět by se prý nezhroutil. Někoho by možná takové doznání od jeho vlastní matky zděsilo, mě uklidnilo. Přesně tak to totiž zřejmě dopadne. S partnerem jsme ještě otázku dětí definitivně neprobrali, a to, zda nakonec děti mít budeme či ne, bude věc vzájemné dohody. Už teď vím, že pokud dítě mít budu, budu se mu věnovat a budu jej mít ráda. Ale pokud nebude - nebude. Děsí mě představa, že si někdo udělá dítě jen proto, že si nedokáže v životě představit jiný cíl. Takoví lidé mají pak nejčastěji na jazyku argumenty o sobeckosti bezdětných, a o jediném správném smyslu života. Nebo mě děsí argumenty typu "A co až budeš stará a budeš sama?"

Jenže - zkusila jsem svůj postoj zmínit několika přátelům, postupně, tak jak ve mě vykrystalizoval.

A reakce byla vyhraněná skoro tak, jako bych řekla, že chci na území Olomouce vyvraždit všechny důchodce, nebo že chci vystěhovat všechny Romy na Sibiř. Mně moje postoje přijdou racionální a pochopitelné, ale po bouři, kterou jsem sklidila, jsem se přeci jen trochu zarazila. Jsem vůbec normální, když jako žena ve zralém věku dítě nechci? A když ho navíc nechci prostě proto, že ho NECHCI, a ne proto, že by mě k tomu nutila kariéra, rodina, partner nebo nějaké jiné okolnosti? A z druhé strany - je opravdu normální mít jako hlavní smysl života zplození potomků? Ale vždyť plození potomků byl přirozený instinkt stejně jako shánění potravy - a zkuste dnes před někým říci, že je pro vás smyslem dne vydělat peníze na jídlo, to koupit a sníst. Zaťukají si na čelo. Nikomu to neberu, pokud někdo touží po dítěti a nic jiného nebere jako tolik důležité, ať si má třeba deset dětí. Ale mně přijde fixace na dítě jako na jediný smysl života prostě zcestná.

Jsem tu, abych žila svůj život způsobem, jaký si zvolím, a pokud tím nezasahuji do práv nebo citů jiných osob, tak je snad vše v pořádku, nebo ne?